Jak zalepit tu šílenou prázdnotu

Před pár dny jsme dostali dopis od naší klientky, se kterou jsme se setkali na jednom ze speciálních víkendů pro nezadané.

Tento víkend měl neobyčejnou atmosféru. Přijela tehdy v době, kdy ji čekal rozvod, který nechtěla a těžko se s novou životní situací srovnávala. Přála jsem si, aby jí setkání s ostatními nezadanými dalo dostatek pozitivní energie do všedních dní. Po několika letech nám napsala.

Přečetla si můj ebook a chtěla, abychom věděli, jaký je její názor po těch několika letech, co jsme se neviděli. Její slova mě dojala, pro jejich opravdovost. Skrývá se za nimi skutečný život se všemi osudovými okamžiky. Řádky níže se týkají jak žen, tak mužů. Pochopit mohou hlavně ti, co ztratili milovaného člověka a chtěli vše vrátit zpět.

„Už je to šestý rok, kdy jsem já využila Vašich služeb…Máte můj obrovský obdiv hlavně za to, že i po letech neztrácíte úroveň, za Vaši úžasnou energii, kterou rozdáváte Vy sami a za to, že jste se nenechali ničím a nikým vykolejit ani otrávit a pořád hledáte nové a zajímavé cesty, jak pěstovat člověčenství mezi lidmi… Shrnuto podtrženo – člověk není rád sám a najít vhodného parťáka pro život je minutu po minutě těžší nejen díky uspěchané době, ale i kvůli věku, odžité minulosti…A tak si hodně lidí hraje na to, že ta samota vlastně „NEVA“, ale ona „VA“ a moc!
Nebudu znovu psát, co napsala Dana, jen chci říct, že jsem ráda, že to takhle, jak to cítím, vidí i někdo jiný. Přiznám se, že jsem se v jednom z těch mýtů poznala a „trošku“ mě to s odstupem doby mrzí, bylo to něco jako, že „normální chlap si touto cestou ženu nehledá…“, ale to bylo v době, kdy jsem HNED chtěla zalepit tu šílenou prázdnotu po tehdejším manželovi, HNED jsem chtěla potkat „toho pravého“ a nejlépe jsem HNED chtěla vrátit vše tak, jak to bylo.

Nějak mi uniklo, že jsem mohla na prodloužený víkend vypadnout z beznaděje „čtyř holých zdí“ (kde na mě na každém milimetru plochy řvou vzpomínky, které mi ubližují), že mám kolem sebe lidi, že pro mě někdo nachystal příjemný program, ubytování a stravu a já jsem se jen vyskytla.

Dnes jsem dál, prošla jsem si tím, čím jsem musela a změnila jsem se, jak my všichni „po letech“.

Letos v lednu mě srazilo auto, zn.: „slepý řidič za volantem“, měla jsem četné zlomeniny, rozbitou tvář …, a i když jsem ještě na neschopence, už chodím a věřím, že se vrátím hodně do normálu. Každopádně mě to donutilo totálně zpomalit, skutečně přehodnotit život, nejen o tom povídat a pocítila jsem i takovou zvláštní pokoru, že při té hrůze, to dopadlo, jak dopadlo.A i proto vlastně dnes píšu, mám radost, když je něco v tomto bláznivém světě doopravdy – a to jste Vy a Vaše práce.

Nezbývá než poděkovat za milé řádky a popřát hodně zdraví a sil do dalších dnů…

Měli bychom všichni přemýšlet o našem životě v souvislostech, pokusit se odpoutat od toho, co nás tíží, zrelaxovat se, i když si myslíme, že na to není čas.

Nemít čas je někdy pouze zástěrkou toho, že nechceme něco měnit. Že nechceme udělat ten krok vpřed, třeba do neznáma, třeba k odpovědnosti za svůj život, třeba se bojíme být zase šťastni.