Vlkodlak zaútočil v Jizerkách

Znáte takové ty chladné večery na horách, kdy se setmí, z kopců se začne valit chlad a vy chcete být nejraději v penzionu nebo alespoň ve stanu. Těšíte se na klidnou noc v teple a ne na hrozivé setkání.

Byl rok 1999. Červenec. Po celodenním slunečném putování po rozhlednách Jizerských hor jsme s Dančou začali hledat místo, kde bychom postavili stan a přenocovali. Nevěřil bych, že les může být tak kamenitý, že nenajdu aspoň trochu rovné místečko pro stan. S přibývajícím šerem se požadavky na stanoviště snižovaly. Ale stále nic.

Ten už nepřijede

Došli jsme do poslední vesničky pod vrcholem Černé Studnice. Po neúspěšném hledání „tábořiště“ jsme skončili na soukromém pozemku s krásně posekaným trávníkem. Byl páteční večer okolo 21.h a my předpokládali, že když už chatař nepřijel do teď, nepřijede.

hledám místo na přenocování

Postavili jsme rychle stan pod lesíkem nad chatkou, dokud ještě bylo vidět a vyndali konzervy s gulášem. Šup s tím na vařič…Večeřééé. Těšili jsme se na dobrotu jak malé děti.

Měsíc, guláš, stan a …

Byla to pořádná romantika!
Měsíc svítil a gulášek byl chutnou tečkou za povedeným dnem. V tu dobu jsem si to ještě myslel.

Rychle se ochladilo, a tak jsme skočili do stanu a snažili se rychle usnout. Když v tom se ozvaly kroky a šustění přicházející od lesíka nad stanem. Zpozorněli jsme.

Krčili jsme se ve stanu a čekali, co se bude dít. Najednou. Škráb, škráb. Blízko nás se prohýbala stanová plachta a drápance jakési tlapy sjížděly dolů. Byli jsme v pasti. Funící vlkodlak s obrovskýma zubama nás tu sežere. Během chvíle začaly rachotit plechovky od guláše.

Když po nekonečně dlouhé chvíli nastalo ticho, můžete tipovat, kdo první promluvil. A určitě byste uhodli i tu větu. „Potřebuji čůrat. Běž se podívat rychle ven!“

No, byla to alespoň příležitost, jak se ukázat jako chlap, a tak jsem zatnul zuby, pevně sevřel svítilnu a soukal se ze stanu, jako by se nic nestalo.

Půjdete-li do Jizerek, nelákejte vlkodlaka na guláš, má ho hodně rád. Konzervy u stanu byly čisťoučké jako z myčky 🙂

Nebylo to však poslední jizerské překvapení!

Ráno snídáme na lavičce před chatkou, sluníčko začíná příjemně hřát a v tom parkuje před brankou auto.
Do otevřených vrátek vběhne uštěkanej jezevčík. Oproti včerejšímu setkání s příšerou je to brnkačka.

snídaňová pohoda- Láďa a Dana..a pes..a ještě..

„Dobré ráno“, zdravíme nesměle. „Hlídáme Vám tady chatku.“ Udivený majitel se skoro nezmohl ke slovu a začal nosit věci z auta. To ještě neviděl ten náš stan u stromků.

Naštěstí jsme narazili na dobrého člověka, kterému jsme poslali děkovný pohled z nejbližší rozhledny Černé Studnice. Přeci jen jsme jeho adresu dobře znali.

Byla to náročná noc 🙂

Je to už mnoho let, co jsem s Dančou naplánoval výlet po rozhlednách Jizerských hor. To jsem ještě netušil, že se tato průzkumná trasa stane předlohou pro naši oblíbenou akci s cestovkou a budeme se na tyto místa rádi vracet.
Protože nás nic nesežralo, pochopitelně.

Nyní však už bydlíme mazácky v útulném penzionu a večer grilujeme na krásné zahradě s grilem a u ohně vyprávíme příběh jizerského vlkodlaka 🙂

Potkáme se tam letos tentokrát s vámi? Mrkněte na kalendář chystaných akcí.

Láďa Hanousek