Tajný trumf na konci skalní římsy v Českosaském Švýcarsku

Tehdy jsem se rozhodl, že ukážu Daně rokle a výhledy, které jsem kdysi procházel s kamarádem. Netušil jsem, co vše se cestou stane…

Byla to moje první cesta do Českosaského Švýcarska jako „průvodce“. Průvodce ženy. Je to úplně jiné, když se bez starosti necháte vést, kocháte se výhledy a vůbec nic neřešíte, než když někoho vedete a ten na vás spoléhá.

Byl jsem zvědavý, jak cestu zvládneme. Zda najdu tu správnou odbočku na dávno zapomenutou cestu roklemi. Zda se Daně bude cesta líbit. A co řekne na můj nachystaný trumf. Otázek jsem měl hodně, ostatně jako před každým cestováním.

Soběstační šneci v parku

Cestu jsem naplánoval na více dnů, a proto jsme vše potřebné nesli na zádech. Nikam jsme nespěchali a jako soběstační šneci jsme poznávali krásy národního parku.

Pozorovali jsme Pravčickou bránu při západu slunce, přenocovali s výhledem na ni i do kraje českých lesů, procházeli roklemi, spali pod převisy a šplhali se proti proudu potoka do bukového lesa, kde jsme překročili hranici.

Pozor státní hranice

Rezivějící cedule „Pozor! Státní hranice“ dodala atmosféru a připadali jsme si jak dva pašeráci se zážitky.

Slunce svítilo a na jediné německé chatě na vrcholu Winterbergu jsme se rozhodovali, zda si koupíme pití nebo dočepujeme vodu z kohoutku na záchodech. Jo, ty studentský léta… Svoboda, volný čas versus málo peněz.

Nyní si tam už můžeme koupit klidně celý oběd. Vše ale může být krásné v jakémkoliv věku, především když je to opravdové a vy si chcete ten zážitek dopřát.

Moře lesů pod námi

Poslední noc nás čekala snad na tom nejzajímavějším místě. Byl to můj tajný trumf na závěr. Osobně jsem tomu místu říkal „Orlí hnízdo“. Převis, ke kterému vede cestička po skalní římse, odkud byly nádherné výhledy. Pod námi byla hloubka a moře lesů, které se k večeru barvily do červené barvy. Prostě pohádka.

Po delším pobíhání po okolí jsme sehnali trochu dřeva na malý ohýnek.

Z dálky jsme museli vypadat jak maják uprostřed divočiny – malé světýlko a nasvětlená skála nad námi. Pozorovali jsme stíny, které vytvářel Měsíc a skály. Oheň vyhasl a zbylé uhlíky jsem zasypal všudypřítomným pískem. Vlezli jsme do spacáků pod převis a těšili se na další krásný den.

Spadnout ze skály nebo utéct

Ranní budíček ale nebyl už tak pohádkový…
Probudil nás hrubý německý hlas tamního ochránce národního parku. A tak jsme se dozvěděli, že nesmíme v národním parku nocovat. Ani pod převisem, kde žádné kytky nerostou.

Neměl moc dobrou náladu, stále německy cosi brblal a pak rozzuřeně začal házet ze skály zbylé větvičky. Stejný vyhazov jsme nechtěli, a tak jsme vše co nejrychleji naházeli do batohu a v ranním slunci opouštěli toto kouzlené místo.

Snídaně v ranním slunci

O nějaký ten kilometr dál jsme přišli na další krásné místo. Vyhlídku, ze které byl tak úžasný výhled, jak jsem si ho pamatoval. Pohodlně jsme si sedli na skálu, v ranním slunci vybalili jídlo a měli snídani, na kterou se nezapomíná. Díky pane ochránče!

Byly to krásné dny v úžasné přírodě. Navštívili jsme místa, kam se chcete v životě znovu vrátit. A jsem moc rád, že se mi moje přání splní. Další návštěva Českosaského Švýcarska se chystá!