Jak jsme jeli Škodou 120 na ledovec

Začátkem srpna, kdy se lidi skovávali do stínu před horkým sluncem, my nosili do auta lyže a další zimní výbavu.
Škoda 120 měla už svá nejlepší léta dávno za sebou, ale kamarád tvrdil, že je v cajku. Vidina našeho prvního letního lyžování byla silná.

Když jsme konečně vyrazili a pekli se v autě s otevřenými okénky, zaujalo mě divné pískání při každém brždění.
„Co se děje, vždyť je auto v cajku, ne? Ptám se přinasraně s trochou zvědavosti.
V pátek odpoledne jsme před hranicemi hledali otevřený autoservis.

Zapomněl jsem podotknout, že tento výlet se odehrál již více jak před 20 lety. Nebyly mobily, navigace, internet…

Jaké štěstí, že nás v jedné vesnici nanavigovali a deset minut před zavíračkou nám slíbili výměnu brzdových destiček, které byly sjeté. Vždyť do alpských serpentýn je tolik nepotřebujete…

Na hranicích jsme ukázali pasy a hurá, už jsme byli v Rakousku.
V 1h ráno jsme dorazili do cíle. Poslední parkoviště před lanovkou, zde končilo údolí. Ve spodním rohu parkoviště, co nejdále od honosných alpských hotelů, jsme rychle postavili stan a zalehli. Moc jsme ale nepospali. Přišla bouřka, liják a za chvíli náš stan vypadal, že plave na řece.

Postavit si stan ve spodní části velkého parkoviště se neukázalo jako dobrý nápad. Naštěstí stan to vydržel a voda nenatekla dovnitř. O vodní lůžko nikdo neměl zájem, tak jsme se rychle stěhovali na nedaleký trávník.

Ráno jsme se probudili, bylo zataženo, mrholilo. Doufali jsme, že se počasí umoudří nebo že nahoře bude třeba krásně. Bohužel, nahoře bylo stejně. V zimě byste do takového počasí lyžovat nešli, ale když jsme byli 700km od domova, nabízela se srpnová lyžovačka a za permici jsme stejně již zaplatili, lyžovali jsme celé dopoledne.

Po návratu k autu jsme byli mokří a interiér studeného stanu či auta nenabízel naději na uschnutí prádla.
Vyhrabali jsme provázek a gumicuky a rozvěsili je v autě i nad motorem. Mokré oblečení pověsili jak na šňůry v sušárně, ponožky šly přímo na provázek nad motorem.

A už jsme jeli na projížďku do údolí.
Když se zdálo, že motor i interiér jsou zahřáté, zaparkovali jsme u krásného srubu s restaurací.

 “kontrola ponožek nad motorem”

Říkali jsme si, že prádlo bude schnout a my se zatím zahřejeme čajem v restauraci.
Když jsme však otevřeli dveře, zůstali jsme zírat asi stejně, jako barmanka.

Krásný interiér, stolky se svíčkami, teplo. Vrhli jsme se k jednomu stolku, když přišla barmanka a chtěla po nás, abychom si sedli k baru. Dělali jsme, že nerozumíme a nenechali si vzít tenhle jedinečný stoleček. Naše objednávka byla nepřekvapující. 2x čaj.

Hořící svíčka na stole, teplo, vonící čaj a dosud nezvyklé sušenky, cukříky a kdo ví co ještě u toho. Užívali jsme si to stejně nebo líp, jako opodál sedící nafintěný pár. A co si o nás mysleli? To nám bylo fakt jedno.

Nemohli jsme tu být až do večera, a tak jsme zase nastartovali náš stroj, dali topení na max a za řevu motoru šplhali znovu na konečnou silnice za Hintertuxem.

Naštěstí už nepršelo, tak jsme večeři mohli uvařit venku. Znavení jsme padli do stanu a doufali v lepší zítřky.

Ráno bylo až podezřele krásné.

Azuro, sluníčko hřálo, výhledy, které jsme dosud neviděli. Rozvěsili jsme na naše fáro všechny nedoschlé věci a ani se nedivili, že na nás mohli nechat oči všichni sportovci běhající okolo. Nikdo jiný tu nestanoval, nevařil snídani na plynovém vařiči ani nesušil spodky na autě.

Spěchali jsme na otvíračku a mezi prvními vyjeli až na vrchol v 3200m n. m. Sem mohli i nelyžaři přes systém kabinek a sedaček. My ale nazuli prkénka a užívali si sjezd. Tedy do chvíle, než se kámoš pořádně natáhl.
Nic vážného se mu ale nestalo, a tak jsme jeli vesele dál.

O chvíli později ale skončil náš vysněný den. „Asi jsem při tom pádu ztratil (jediné) klíčky od auta, kapsu mám rozepnutou…“. Mohli mě omývat. Zkuste hledat klíčky od Škodovky na ledovci…

Občas jsme se zeptali na dolní stanici, zda někdo nenašel klíčky a snažili se tvářit bezstarostně a užívat si lyžování. Po poledni jsme vyjeli na nejvyšší bod, sedli si na kámen a vyndali namazané chleby. Bylo tu krásně, kochali jsme se výhledy. Po jídle jsme zase hupsli na lyže a jeli dolů. Na lanovce přišla další skvělá zpráva.

Všechny doklady a peníze fuč

„Asi jsem nahoře nechal ledvinku, když jsem si ji při obědě sundal“.
Nic by mi po tom nebylo, kdybych tam neměl i svůj pas a peníze. Jediné a nejdůležitější naše zavazadlo. „To si děláš prdel? To už není vtipný!“ Reagoval jsem podrážděně a nevěřil tomu. Nezbývalo, než se co nejrychleji dostat na vrchní stanici, kam proudily celý den davy turistů.

Po „italské domácnosti nastala tichá domácnost“ a my jen doufali.
Věřili byste, že tam ta ledvinka stále ležela vedle kamene, okolo kterého chodila spousta lidí? Alespoň něco v ten den bylo ještě povedené!

Odpoledne už nálada na lyžování nebyla, a tak jsme pomalu sjížděli dolů a všude se ptali, zda se nenašly klíče od auta. Bohužel nic.

Přišli jsme k autu jak dva bezdomovci. Hladoví, unavení a bez klíčků.

Musím podotknout, že nakolik je můj kamarád flegmatickej a unikátní, je i dost šikovnej. Nezbývalo, než spoléhat na to, že si s tím poradí. Prý se dá lehce auto otevřít drátem, slyšel jsem už nehoře.

Lupiči před alpským hotelem

Ale jak na potvoru to dnes nešlo. Vkrádali jsme se do vlastního auta a doufali, že přihlížející kolemjdoucí na nás nezavolají policajty. Věděli jsme, že dnes na parkoviště přijeli ještě jiní Češi, a tak jsme se šli zeptat, zda nemají s otvíráním Škodovky zkušenosti.
Naštěstí jeden byl automechanik, prý je to záležitost 20s, slyšel jsem. Až bude mít chvíli, že přijde. Seděli jsme u auta v přeskáčích, letní odpoledne ostatním nabízelo kraťasy a sandály. A my čekali na zázrak.

Když jsme se konečně dočkali, tedy ne zázraku, ale automechanika, mohl jsem se opět divit dnešní smůle. 20s, 60s, 120s,… „Máte nějaký pojebaný auto, to není možný, musíte si to vyřešit sami“, zaslechli jsme a spása odešla.

Najednou se zrodil geniální nápad. Potřebuji dlouhý drát, zavolal kámoš. Naštěstí pasteveckých ohrad v okolí bylo dost, a tak jsme za chvíli měli 2m drát. Kvůli dosychajicím věcem v autě jsme měli pootevřená okénka. Drát jsme provlékli škvírou a otevřeli si dveře naproti.

Huráá. Mohli jsme se napít, převléci, najíst. Auto se stalo opět obloženou sušárnou, na plynovém vařiči jsem kuchtil jídlo a kámoš se snažil řešit další problém. Zamykání volantu.


Po několika nadávkách znějících údolím prý přišel s řešením a budeme moci odjet do Čech.

Hrubou sílou jsme odklonili zámek. Když se otáčelo volantem, „zamykal se“ do vzduchoprázdna.

Posledním problémem bylo nastartování. Opět jsme šli s prosíkem k automechanikovi, který si mohl zlepšit reputaci. Evidentně byl v tomhle zručnější, kabely pod volantem zajiskřily a motor naskočil.

Před spaním proběhla zkušební jízda. Nervy zas jak na vlásku, a už jsme opět sjížděli serpentýnami do údolí a zamykání volantu vesele klapalo do každé zatáčky.

Zkouška proběhla úspěšně a naděje návratu domů už zas byla.

Auto jsme v dalších dnech nemohli zamykat, ale když se neztratila naše ledvinka, proč by se nám mělo něco ztratit z auta, kterému se cizinci spíše vyhýbali.

Užili jsme si tedy ještě pár slunečných dnů v tomto krásném místě, prozkoumal jsem i trochu přírody v okolí a už jsme balili.

Opět startování dráty a nechybělo i napasování jakéhosi klíčku do zapalování, aby to nebylo divné, kdyby nás někdo stavěl. Bezklíčové startování tehdá nebylo nebo ne rozhodně u Škodovek.

Bez klíčů, s klapajícím zámkem volantu a s opáleným úsměvem jsme se blížili k hranicím. Jen jsme si říkali, za žádných okolností na hranicích nevypínat motor. Před celníky startovat jiskřícími dráty by asi nebylo úplně vhodné. Zážitky vyčerpaní a dlouhou cestou unavení jsme konečně zaparkovali před panelákem. Kámoš zaběhl pro náhradní klíčky a demonstrativně auto zamkl.

Tím skončila naše první výprava na Hintertuxský ledovec, kdy jsem si říkal, že již nikdy více. Nevěděl jsem, že se odvážím i příště a nebude to o nic menší zážitek.

Super zážitky i vám!

Láďa Hanousek

s manželem Láďou připravujeme zážitkové akce pro nezadané. Naše singl cestování za poznáním přináší možnost poznávat krásná místa, kam byste sami nejeli a potkávání se s dalšími pohodovými lidmi, co jsou právě nezadaní.
Jako odborníci na partnerské vztahy a seznamování poskytujeme nezadaným jedinečnou možnost seznamování v reálném prostředí a možnost poznávat se s dalšími nezadanými obdobných zájmů. Díky svým akcím, článkům, elektronickým knihám a konzultacím jsme pomohli od roku 2006 již několika stovkám lidí ke spokojenějšímu životu partnerskému i rodinnému. Vedle řady elektronických knih z oblasti seznamování a singl života jsme s Robertem Breadonem spoluautory knihy N1 o neurolingvistickém programování.
  • seznamování a první rande- video anketa
  • Čeho si na Tobě všímají ostatní?

    Podívejte se na video, co je důležité pro první dojem:

  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky
  • Přidejte se k nám na Facebooku: