Jak změna způsobila nalezení partnera

Nedávno jsem četl zajímavý článek o změně ženy, která chtěla najít životního partnera, aby získala výhody přinášející žití v páru. Natolik mě to zaujalo, že se o to musím s vámi podělit.

Z textu níže by se mohlo zdát, že některé její postupy jsou nekonvenční, ale protože věřím tomu, že naše postoje utváří naše mysl a většina našich postojů a jednání je o naší hlavě, vidím v její změně logiku.
Ona totiž neudělala pouze to, co popsala, ale mnohem víc!
1) Uvědomila si, že opravdu chce změnu, tedy chce to, za čím se rozhodla opravdu jít.
2) Vizualizovala – představila si, jak by ta změna konkrétně měla vypadat.
3) Začala pro svůj cíl něco aktivně dělat.

Mnoho z nás chce v životě udělat nějakou změnu, ale často selžeme v některém z těchto bodů. Je to totiž práce a práce potřebuje úsilí. A tato současná doba, která nás vede k lenosti, protože „máme vše, na co si vzpomeneme, hned u nosu“, nevědomky táhne zpět od našeho cíle, potlačuje tedy naše úsilí, „tah na bránu“, energii potřebnou ke změně či pozitivní pohled na zamýšlený cíl.

Aren Cohenová, která navštívila seminář o pozitivní psychologii psychologa Martina Seligmana, shrnula vše o své osobní transformaci do následujícího zajímavého dopisu, který je obsažen v knize Vzkvétání výše od uvedeného psychologa:

„Když jsem v letech 2006-2007studovala pozitivní psychologii, byla jsem pořád ještě svobodná. Často mě frustrovalo, když naši profesoři citovali výsledky studií o přínosech manželství. Sezdané osoby, zejména ve stabilním manželství, vykazovaly při výzkumech větší míru štěstí, lepší zdraví a delší délku života než jejich svobodné protějšky. Martin pak vysvětlil, že nám manželství přináší tři druhy lásky:
lásku, kde je o nás pečováno,
lásku, kde my pečujeme o někoho jiného,
a lásku romantickou.
Nepotřebovala jsem už další přesvědčování – to bylo to, co jsem chtěla. Ale jako jedna z malé skupiny svobodných žen po třicítce, co seděly ve třídě šťastných pozitivních psychologů, musela jsem se sama sebe ptát: Jak docílím toho, abych se provdala tak, že opravdu získám všechny tyto fyzické i emoční přínosy? Samozřejmě jsem ve skutečnosti nebyla tak vypočítavá, jak to zní, ale byla jsem ostřílená 34letá Newyorčanka, viděla jsem příliš mnoho dílů Sexu ve městě, takže jsem pomalu začala uvažovat, jestli neskončím jako stará panna. Během let jsem absolvovala spoustu schůzek, ale z nějakého důvodu to nikdy neklaplo. A tak když jsme se učili o pozitivních intervencích, rozhodla jsem se své vědomí z pozitivní psychologie uplatnit v praxi – a k mému úžasu se můj manžel André objevil v mém životě v přesně ten správný okamžik.
Jak jsem změnila svůj život, aby mohl nastat „přesně ten správný okamžik“?
Především se ze mě díky tomu, co jsem se naučila, stal celkově spokojenější člověk.
Více jsem se soustředila na důvody, proč být vděčná. Začala jsem si vést deník tří dobrých věcí, stanovovat si cíle do budoucna a vizualizovat si to, co chci.
Napsala jsem si seznam a věty v něm začínaly od „Najdu muže, který je…“ po „Můj partner bude…“ – myslela jsem, že více různých formulací možná zvýší pravděpodobnost, že moje hledání bude úspěšné. A taky jsem se přestala dívat na Sex ve městě.
Používala jsem metody vizualizace, včetně meditace a tvorby koláže. V koláži byla zpracovaná slova a obrazy toho, jak jsem chtěla, aby můj život vypadal. A jako poslední věc: vybrala jsem si svoji oblíbenou píseň a tu jsem si každý večer před spaním pouštěla, celé 3 měsíce, než jsem se seznámila se svým budoucím manželem.
To byly tedy změny, které jsem udělala, abych do svého života přivedla lásku.
Dnes máme první výročí svatby, a jaká největší změna je v mém životě nyní? No, několik věcí. Mnohem víc se objímám. Víc se směju. Mnohem častěji říkám nebo slyším slova „miluji tě“. Mám nový nick.
Ale co je nejdůležitější,
MÁM NĚKOHO, KOMU MŮŽU VĚŘIT, KOHO MILUJI A KDO MILUJE MĚ.
A ještě jedna věc: víc vařím! Nic nevyvolá pozitivní emoce tak, jako vaření domácího jídla, když se připravuje s láskou a pro milovanou osobu. Součástí pozitivní psychologie, kterou praktikujeme tak často, jak to jen lze, je to, že spolu večeříme doma. A před jídlem si vždy připomeneme, za co všechno můžeme být vděční. Hlavně za sebe navzájem.“

Když se nad jednáním Aren zamyslíme, její kroky k transformaci lze vnímat takto:
1) Stala se spokojenější – psala si deník 3 dobrých věcí, tedy to, co v Čechách doporučuje Petr Ludwig – psát si denně 3 pozitivní věci, co se mi dnes staly, aby má mysl na ně nezapomněla a já mohl vnímat život tak šťastný, jak opravdu je.
2) Vizualizovala si to, co chce – tedy vizualizace ji dovedla k tomu, co opravdu chce, napsala si seznam – tedy věci, které tvoří její hodnoty. Věděla pak konkrétně, co opravdu chce.
3) Nepřestala se jen dívat na Sex ve městě, ale vypustila nereálný filmový náhled na svět, který se většinou s realitou moc neslučuje, vypustila negativní pohledy.
4) Tvořila si něco, čemu se u nás říká mapy vizí, tedy opět něco, kde vizuálně mohla vnímat přesně to, co opravdu chce.
5) A za páté využila hudbu k tomu, aby podpořila vizualizaci a připomněla si, co nyní nejvíce chce, za jakým cílem jde a co jí dosažení cíle přinese.

KDYŽ ZNÁTE CÍL, UMÍTE K NĚMU DOJÍT. V OPAČNÉM PŘÍPADĚ JE TO JEN TOULÁNÍ SEM A TAM A DOUFÁNÍ, ŽE SE JEDNOU TREFÍTE…

Tento článek mně přivodil myšlenku ještě k jednomu fenoménu této doby, který se zezačátku dané Aren také určitě týkal.

Rád bych se tedy zmínil o něčem, co vidím v poslední době jako jeden z největších zabijáků potencionálního seznámení.
Jde o vysokou míru sobeckosti.
Každý jsme sobec, ale čím jsme starší, soběstačnější, zaneprázdněnější či máme vyšší sebevědomí, tím jsme větší sobci.
Mladí lidé, kteří ještě moc nedokázali, moc nemají a jsou ochotni se více přizpůsobit, nejsou takovými sobci a mají tak mnohem více otevřené dveře k nalezení protějšku.
Co tím myslím konkrétně?
Když občas slyším obavy nezadaných lidí z toho, co by se stalo, kdyby se seznámili – podotýkám – bojí se věci, kterou prý sami chtějí, tak slyším tyto negativní domněnky:
– nebude si umývat po sobě nádobí,
– nebude si rovnat boty do botníku,
– bude se povalovat po bytě jeho špinavé prádlo,
– nebudu moci být tak často na Facebooku,
– nebudu mít dostatek soukromí,
– budu muset říkat, kam jdu a kdy přijdu,
– zakáže mi kamarády,
– vyžere mi ledničku a podobně.

Bohužel si toto opravdu někteří lidé myslí.
Když se však nad samotnými důvody zamyslíme, nejde jen o malichernosti, které lze velmi snadno změnit, i kdyby nastaly?
Řeší snad zadaní neumyté nádobí nebo si koupí myčku, protože ve dvou se jim to již vyplatí a mají po problému zvaném „neumytý hrnek“?
Řeší snad zadaní špinavé prádlo, pokud umí mluvit a říci si, aby se házelo do jednoho koše na prádlo, když mají vlastní pračku?
Řeší snad někdo ze zadaných vyžranou ledničku nebo jdou společně nakoupit jídlo a radují se tak ze společného stolování při výborném domácím jídle?
Chcete v páru raději sedět hodiny u Facebooku a předhánět se s ostatními, kdo upekl lepší dort, kdo zažil lepší kalbu či kdo si udělal lepší účes nebo ten čas nakonec chcete raději věnovat žití v páru – párové zábavě (společné kino, lyže, sauna, večeře, večer, brusle, procházka) a dalších mnoho a mnoho možností?

Nabývám tedy názoru, že čím jsou lidé starší a soběstačnější, jsou čím dál větší sobci a chtějí, aby se jim protějšek 100% přizpůsobil, neomezoval je, přinášel jim jen to, co oni budou považovat za klady a zachoval jim vše, o čem se domnívají, že by se bez toho neobešli.

Pokud by tito lidé ale opravdu chtěli žít v páru, uvědomili by si, že nejdůležitější pro oboustranné fungování vztahu je OHLEDUPLNOST, porozumění, dostatečná komunikace a určité společné hodnoty, které od života očekáváme.

Pokud se tedy poznají dva ohleduplní lidé (tedy není tam moc sobectví), dokáží si mezi sebou vykomunikovat vše, co chtějí ve vztahu mít, jak to má fungovat a jaké jsou jejich největší hodnoty, pak je velmi pravděpodobné, že takový vztah bude fungovat.

V opačném případě vztah stejně rychle skončí, protože sobeckost způsobující hádky kvůli malichernostem a tomu, že jeden nechce najít kompromis či řešení s druhým, vede k samotě.

Zkuste se tedy zamyslet, na jakém stupni na stupnici od 1 do 100 je Vaše sobeckost a zda by nebylo vhodné začít pracovat na tom, aby se dostala na takový stupeň, kdy nebude odpuzovat potencionální protějšky, kdy Vám nebude do hlavy vkládat negativní domněnky, a kdy Vám dovolí žít spokojenější život!

Bylo by lepší žít s pozitivními myšlenkami místo negativních domněnek? Jak bych se asi mohl cítit v partnerství?

Jaké by to bylo – třeba jít do kina, divadla či restaurace s někým jiným než s kamarádem či rodinnými příslušníky,
jaké by to bylo – vyjet s partnerem na dovolenou a sdílet společně všechny ty zážitky,
jaké by to bylo – fotit se ve dvou a sdílet spolu tyto fotky ve společném albu doma, místo selfíček na facebook
jaké by to bylo, kdyby Vás objal někdo, koho máte rádi a kdo miluje Vás,
jaké by to bylo, kdybyste měli vedle sebe někoho, s kým můžete žít ten svůj opravdový život?

Netvrdím, že je lehké najít partnera pro vztah, ale tvrdím, že někteří lidé nevědí, co je jejich priorita nebo si nalhávají, že jejich priorita není práce ale vztah, pak ale ruší možné aktivity k seznámení kvůli práci. Někteří lidé lžou sami sobě.
Navíc si někteří lidé mnohdy velmi ztěžují tuto cestu vědomě či nevědomě a jejich obavy jim hází klacky pod nohy, ze kterých jejich negativní myšlení a sobeckost staví doslova plot…

Nestavme ploty, nenechme naši mysl či negativní myšlenky našeho okolí, aby nám kazili náš život a s pozitivním myšlením, s energií, s kterou jdete do nového projektu v práci, s nadšením, které prožíváte, když se Vám něco podaří a s úsměvem, který umíte vytvořit, když opravdu chcete, pojďte vstříc spokojenějšímu životu, i když třeba budete zezačátku nějaký čas pouze sami!
Pokud totiž opravdu víte, co chcete a půjdete si za tím, nebude tato doba moc dlouhá, stejně jako nebyla moc dlouhá u Aren Cohenové!

S přáním úspěchu Láďa Hanousek